Václavka obecná (a její příbuzné druhy) je bezpochyby největším a nejnebezpečnějším parazitem stromů u nás. Působí velmi intenzivní hnilobu a strom napadený václavkou brzy odumírá. Tato houba vyrůstá z provazců (rhizomorfů), které mohou pod zemí dosáhnout až překvapivě velké vzdálenosti. Najdete-li Václavku na vaší zahradě, rozhodně ji nepodceňujte a vyhledejte odborníka. Oproti tomu má václavka vynikající chuť a vyrůstá na podzim v hojném množství.
Popis: klobouk má v průměru 2 - 15 cm a je proměnlivý ve svém vzhledu i zbarvení. V mládí je vyklenutý, později se zplošťuje a ve stáří může být až prohnutý. Barva je medově žlutá až tmavě hnědá. Třeň měří 5 – 15 cm. U některých plodnic je téměř hlízovitý, u jiných zas velice štíhlý. Prsten je vždy zřetelný. Lupeny jsou v mládí bílé, časem hnědnou. Dužnina je bílá, vůně silná, nasládlá. Výtrusný prach je bělavý. Odborníci se domnívají, že v Evropě existuje pět až šest druhů václavek. Obyčejně rostou ve velkých trsech buď na odumřelých kmenech stromů či pařezech, objevují se však i na živých stromech.
Václavka obecná je dosti rozšířená houba v listnatých i jehličnatých lesích, kde infikuje živé i neživé stromy. Roste nejhojněji začátkem podzimu (září – říjen) a mnohdy je můžeme objevit hned několikrát během jedné sezóny na stejném místě. Z hlediska uchovávání není vhodné václavky sušit, neboť tím příliš ztuhnout. Nejlíp uděláte, když je osmažíte a poté zmrazíte. K jídlu používáme jenom klobouky, neboť třeně jsou moc tuhé. Před přípravou pokrmů václavky alespoň 3 minuty povařte, neboť obsahují mírný jed, který by vám mohl způsobit zažívací potíže. Nejlepší je václavkový guláš nebo kloboučky jen tak osmažené na cibuli, česneku a bazalce s přidáním trochy smetany a s chlebem.
|